Pastel vytváří měkkou, meditativní kresbu, zatímco reliéfní hmota přináší pevnost, dynamiku a stopu času. Závoj složitých záhybů a křivek se v obrazech stává zmraženým pohybem – je jako okamžik, který se zastavil právě ve chvíli, kdy se chtěl rozplynout. V tomto napětí mezi lehkostí a tíhou vzniká prostor, kde se světlo dotýká stínu a duch proniká do hmoty, aniž by ji potlačoval.

Ústřední ženské bytosti působí klidně, soucitně a současně silně. Jejich pohled je obrácen spíše dovnitř než ven – jako by se dívaly do téhož tichého prostoru, který se má skrze obraz otevřít i divákovi. Závoj, jenž je obklopuje, se stává poetickým prodloužením jejich nitra: je symbolem svobody, něhy a zároveň přirozené nedokonalosti, která tvoří plnost bytí.

Bohémie není portrétem ženy žijící výstředním či nekonvenčním způsobem života. Je obrazem ženy, která v sobě nese světlé i temné stránky lidské zkušenosti a nechává je spočinout v jednotě. Jde o bytost naplněnou klidem, který nevzniká potlačením, ale přijetím. O ženu, v níž se dotýká lidské a božské.