Proč nás moře tolik přitahuje a co má společného s krásou

Áááách, to je krása!

Tuto větu slyším v sobě pokaždé, když stojím na břehu moře. Co je ale na něm tak přitažlivého, že se mi odsud nechce nikdy odjíždět?

Písečná pláž, ostré slunce, šumění moře, křik racků, vůně mořských řas, chuť slané vody. A to vše bez přítomnosti dalších turistů. Taková je Galicie se spoustou krásných míst na břehu moře, kde jste sami, zapomenete na problémy všedních dní, přestanete vnímat čas a necháte se unášet atmosférou galicijského ráje. Právě na tomto místě jsem pokřtila svou eknihu Krása z nitra kapkami mořské vody!

Voda v moři mi připomíná duši, která je stejně tekutá a průhledná jako voda, a přitom nespočetně pevnější a silnější, než jakékoliv tělo, do kterého se kdy nasoukala.

Voda stejně jako duše nemá sama o sobě žádný tvar, ale jakmile ji do jakéhokoliv tvaru vložím, přijme ho. Voda přijímá tvar mých dlaní, přijímá tvar nádoby, ale sama o sobě je beztvará! Její přirozeností je plynout, proudit  a přijímat.

Právě zde u moře se ve mně umocňuje vnímání, kým skutečně jsem. Jsem duše jako „kapka vody“, jejíž jediná touha je splynout s oceánem. Jako duše nejsem žena ani muž, černá ani bílá, dobrá ani špatná, Češka ani Španělka. Nejsem nic z toho, co si o sobě myslím nebo co o mě kdo kdy řekl.

A jako duše vím, že jakákoliv forma je jen dočasná a vše, co ji tvoří, tedy osobnost se všemi  jejími vlastnostmi, připomíná slova vepsaná do písku na břehu moře, která zmizí s příchodem první vlny.

Sedím na krásné písečné pláži a maluji do písku. Když do něho napíšu nějaké slovo nebo namaluji tvar, tak se jakoby vyloupne z písku. Vznikne něco nového, co je však vždy spojeno s tím, z čeho bylo vytvořeno. A tak je to i s námi. Vyloupli jsme se do tohoto světa, stali jsme se viditelnou formou, ale to pravé – naše podstata není vidět. A co se stane, když přijde první větší vlna? Forma zmizí, aby se zase mohla vyloupnout…

Věřím, že naším jediným úkolem zde na Zemi je poznat, kdo skutečně jsme.

Věřím, že naším jediným úkolem zde na Zemi je poznat, kdo skutečně jsme. Protože teprve pak, ve stavu duše, začíná opravdová svoboda a skutečné umění tvořit!

Být tvůrčí však zdaleka neznamená, že musí člověk malovat obrazy, psát verše nebo stát se slavným hercem. To není tvořivost.  Je to pouze schopnost vyjádřit nějakou myšlenku, jíž veřejnost tleská nebo znevažuje. Schopnosti nejsou tvořivost. Tvořivost je stav, v němž je „osobní já“ nepřítomno a mysl není zaměřena na zkušenosti, ambice, cíle a přání. Tvůrčí stav je v každém okamžiku nový, bez cíle a očekávání výsledků.

Možná vám zní v hlavě: „No jo, ale jak to mám poznat, kdo skutečně jsem?“

Právě pro vás jsem napsala inspirační knihu Krása z nitra, která vás krok za
krokem provede zábavnou formou 12 praktickými cvičeními k rozpomenutí se, uvědomění a procítění, kdo skutečně jste. A garantuji vám, že se u toho i zasmějete!

Co vám kniha přinese a jaké jsou první ohlasy čtenářů si můžete přečíst TADY.

A oceán šeptá ššš-ššš-ššš: „Jsi stejně hluboká jako já. Z vnějšku v neustálém tvořivém pohybu, stále jiná a proměnlivá, uvnitř absolutně tichá, klidná a moudrá. A stejně jako „Já oceán“ jsi naplněna vším – někdy velmi bouřlivá, hlučná a nepřístupná, jindy zase klidná, přívětivá a povznášející laskaná jemným větrem. Ale bez ohledu na to, co se děje, zůstávám oceánem a ty tím, kým jsi – tím nejvyšším a vnějším očím neviditelným…“

Sylva Hankeová, 23. 5. 2017