Malířka krásy – rozhovor v časopise Meduňka

Když jsem nedávno navštívila malířku Sylvu Hankeovou v jejím domě v Pržně u Frýdlantu nad Ostravicí, nebylo těžké si domyslet, jak ji právě toto místo mocně inspiruje. Dům se totiž nachází na konci zástavby v blízkosti lesa. Klid a dům plný barev působí na všechny, kdo sem vkročí. Malířka tvoří především v bezprostřední blízkosti lesa a dala vzniknout metodě zvané Krasoterapie®.

 Krasoterapie aneb když nejde o výsledek

Jaká byla vaše cesta k malování?

Vystudovala jsem obor čeština – němčina na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Po krátkém působení ve školství jako učitelka mateřské školy v Karviné jsem také pracovala jako vychovatelka v Německu. Posléze jsem působila jako překladatelka a tlumočnice pro jednu firmu a v té době jsem se v Ostravě také přihlásila na kurz malování. V podstatě to ale byla volná tvorba. Více jsem se malování začala věnovat až po narození dětí, synů Eliase a Kristiana. Dnes je jim sedm a šest let. Malování je moje radost, živím se především překládáním z němčiny pro Překladatelské středisko pro instituce Evropské unie.

Naplnění svého bytí jsem nejdříve hledala v překladatelské činnosti. Milovala jsem překládat, upravovat a korigovat různé texty a vychutnávala si tuto hru se slovy, ale po narození dětí, přišlo nutkání více malovat. Nejprve jsem malovala s nimi a nyní maluji buď sama, anebo ve skupince s ženami či dětmi.

Mluvíte o kurzech tzv. Krasoterapie. O co vlastně jde?

Ano. Krasoterapie vznikla proto, abych se podělila o radost z tvorby s ostatními.

Když maluji, tak se nacházím v přirozeném meditativním stavu. Při malování jsem stejně šťastná jako bez něho, ale pomáhá mi ztišit se, radovat se a „ztratit se“. Dává mi pocit naplnění, protože v tu chvíli moje duše tančí. Chtěla jsem, aby tu krásu někdo prožíval se mnou, a tak vznikla Krasoterapie. Začala jsem se dělit o krásu malováním s dětmi a později s ženami, přičemž vždy je kladen důraz na samotný proces tvorby a radost z činnosti, nikoliv na výsledek. Ten se vždycky dostaví, pokud není nic očekáváno.

Kurzy Krasoterapie pro zahrnují tři dvouhodinová setkání a znovu opakuji, že nejsem akademický malíř, jen druhé možná inspiruji k tomu, aby se nebáli a začali také tvořit, protože všichni se rodíme tvořiví, ale jde o to, zda tvořiví zůstaneme.

 Jaký je tedy smysl této metody?

Smyslem Krasoterapie je samotná tvorba, malování a vlastní neopakovatelný, samotný děj. Přichází, když se lidé tohoto děje účastní. Prostě „jen“ malují. A spolu s ženami a dětmi se jej účastníme tak hluboce, jak to nejvíce jde. Nejde to nijak popsat, je potřeba to prožít. Pokud chcete poznat, co je to Krasoterapie a o co tady přesně jde, nezbývá, než se jí zúčastnit.

Cílem Krasoterapie je odblokování kreativity za pomocí různých výtvarných a meditačních technik, rozvoj vnímání krásy, tvořivosti, představivosti, vnitřního klidu a poznání sebe sama. Vede ženy i děti k bezprostřednímu výtvarnému vyjádření a napojení se na kreativní energii vesmíru. Také klade důraz na to, aby se ženy a děti nebály jakkoliv projevit, neměli obavy experimentovat, zakoušet samy sebe prostřednictvím ponoření se do tvořivé činnosti.

Ženy jsou vedeny k tomu, aby nemyslely na dokonalost, a aby se s nikým nesrovnávaly. Chce se po nich jen to, aby se prostě pustily do činnosti a byly v ní naplno.

Jako úlohu hraje podle vás krása v životě člověka, obzvláště ženy?

Vnímám krásu všude kolem nás. Ve všem a ve všech. Je možné ji sdílet s každým, kdo přijde. Krásu utváří niternost, která se pak dere na povrch. Všechny ženy jsou uvnitř krásné, jen je potřeba tu krásu probudit a prožívat ji vědomě prostřednictvím jakékoliv tvůrčí činnosti, která je v souladu s jejich přirozeností. Jejím praktikováním se pak mohou spojit samy se sebou. V každé ženě se projevuje jinak, má různou formu. Může to být malování nebo zpěv, keramika, ruční práce, vaření, tvorba webových stránek, prostě cokoliv.

Obrazy z lesa

Kolik obrazů jste již namalovala a jak vznikají?

Nevím. Není jich hodně, ale ani málo. Obrazy nepočítám a vznikají různě. Někdy namaluji obraz jako odpověď na informaci, která ke mně přijde. Maluji, když nedokážu odpovědět či poděkovat slovy. Jindy přijde inspirace, když něco uvidím nebo se mi něco zalíbí. Pak si sednu, pustím si hudbu a udělám první tah. Někdy si zase vytvořím plán, co budu malovat, ale ten plán se podřídí samotnému obrazu  – štětci, barvám či samotnému vědomí. Když obraz vzniká, jako by se mnou komunikuje a vždy se snažím vnímat, co říká. Pak s ním různě otáčím, dívám se na něj z různých stran a sleduji, co přichází. V podstatě se dá říct, že vzniká sám.

Malujete nejen rukama, ale i ústy. O jaké jde techniky?

Ano maluji štětcem, rukama i ústy podle toho, jak to přijde. Kreativita si sama řekne, co a jak udělat. Technikou je samotné malování. Neabsolvovala jsem žádnou uměleckou školu, tudíž neznám vše o technice malby, o barvách, štětcích, plátnech. Techniky malby pro mě nejsou důležité, i když malování ústy by se možná za techniku označit dalo. Nikde jsem se však o ní neučila, ani o ní nečetla. Přišla tak nějak sama, protože jsem nevěděla, jak stínovat. Maluji celou svou bytostí, proto se zapojují ruce, nohy i ústa, naprosto vše. V malování se opravdu jakoby ztrácím. Ve chvíli, kdy jsem do něj ponořena naplno, jsem šťastná.

Jak pracujete s barvami? Jakou úlohu mají podle vás barvy v našem životě?

Mám ráda a používám všechny barvy. Jsou to vibrace, prostřednictvím nichž se dá mluvit a předávat něco důležitého. Nejraději maluji akrylovými barvami, které na rozdíl od olejových barev rychleji usychají a pro ředění není potřeba terpentýn, ale voda. Při jejich kladení na plátno nepřemýšlím, který odstín právě použiji, barvy si vybírám intuitivně. Různě si s nimi pohrávám. Zkouším. Experimentuji.

Prožila jste nějaký mezní okamžik, který vás nasměroval?

Ano. Přestěhování z města na vesnici. Zde bydlím v těsné blízkosti lesa, kde nacházím svobodný prostor, ticho, klid a inspiraci pro svou malířskou tvorbu. Z domu mám výhled na Lysou horu, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Někomu to tady připadá málo rušné, ale já se tu cítím doma. Jsem ráda sama a prostředí, ve kterém nyní žiji, mi to umožňuje.

Malujete obrazy tak zvaně na míru?

Ano, ale zatím jsem takové obrazy malovala jen pro své přátele. Jinak si obraz vždycky přitáhne toho, pro koho je namalován. Někdy to je hned, to znamená ve chvíli, kdy na něm barvy ještě ani nezaschly, a někdy to trvá delší dobu, než najde svého majitele. Někdy si obraz budoucí majitel vyhlédne, ale přijde pro něj až za nějaký čas, až nastane ta správná chvíle.

Jiří Březík a jeho obraz Modrá kytara

Můžeme vaše obrazy někde vidět?

V místě, kde žiji, pořádám výstavy v lese. Obrazy nabízím k různým příležitostem s duchovním přesahem, naposledy dekorovaly scénu Léčivého divadla Gabriely Filippi. Organizuji semináře a divadelní představení v amfiteátru tvořeném zástupem dřevěných špalků u lesa, jejichž součástí jsou obrazy jako kulisy. Ilustrovala jsem knížku Michaela Modera „Revoluce v nás“.

                                     Gabriela Filippi v představení Léčivého divadla

Ženy ženám

Také vedete setkání?  Co ženám dávají?

Krasoterapie pro ženy přináší ženám nejen relaxaci, zklidnění a naplnění, ale především uvědomění si sebe sama. Neučíme se malovat, více nás zajímá samotný akt malování. Žena dochází k poznání, že přichází k této tvorbě nikoliv jen pro zábavu, ale pro uvědomění si sebe sama. To pak přináší radost, která však nepřichází zvnějšku, ale z nitra, ze skutečného setkání se svým já. Žena pak objevuje radost z toho, že je tvůrčím kanálem, tudíž už nemá potřebu mít neustále pod kontrolou výsledek.

Výsledkem Krasoterpie je tedy postupné uzdravování ženy prostřednictvím vlastní krásy a kreativity, protože kreativita je ženě přirozená. Jejím praktikováním se spojuje sama se sebou. Žena tak zkrásní a získá přirozené sebevědomí.

Pracujete tedy také s dětmi?

Ano. S mými syny začali malovat a do našeho domu docházet jejich spolužáci ze školy a školky. Založila jsem Krasoterapeutickou výtvarnou školičku, jejímž cílem je podporovat děti ve výtvarném tvoření. Tvoříme a vyrábíme všechno a se vším, co nám přijde do ruky. Používáme vše, co najdeme v lese, a pouštíme se do všeho, co nás napadne. V létě malujeme venku v přírodě, v zimě většinou ve výtvarném ateliéru u nás doma nebo ve Frýdlantě nad Ostravicí.

Když pracuji s nejmenšími dětmi, vnímám, jak jsou dosud spontánní, nebojácné, experimentativní, tvořivé, pravohemisférové. U starších dětí vnímám již nastartovanou levou hemisféru. Děti si nedůvěřují, potřebují opakovat malbu podle nějakého vzoru, začínají si mezi sebou své obrázky porovnávat, soupeřit, soustředí se na výsledný obrázek, který se má zalíbit.

Když pracuji s ženami, stáváme se vnitřně zase těmi malými dětmi. Snažíme se osvobodit od mysli a jakýchkoliv předsudků. Ponořujeme se samy do sebe, o nic neusilujeme a vychutnáváme si danou chvíli.

Co podle vás nejvíce potřebují naše ženy?

Ženy potřebují objevit svou vnitřní krásu a kreativitu, která je jim vlastní. Ta se totiž pak projevuje i navenek na jejich půvabu a vyzařování. Těší mě potkávat ženy, které jsou přirozené, vyrovnané a naplněné tím, co dělají, spokojené s tím, čím jsou a tam, kde jsou. Ženy, které jsou v souladu samy se sebou, protože dělají to, co je baví, ze srdce. A je jedno jaká je to činnost. V tom podle mě tkví úloha dnešních žen: být tvořivé a milovat a užívat si cokoliv, co dělají.

Tím je tedy ženská energie přínosná pro dnešní svět?

Ano, protože ženská energie je pravohemisférová. Žena se pohybuje více v přítomnosti, proto může být tvůrčí a intuitivní. Nežije v oddělenosti. Vidí svět jako celek. Tam, kde muž vidí strom, žena vidí les. Proto žena, která chce být opravdovou ženou, se stává ženštější a ženštější, kreativnější, jemnější, přirozenější. Jedině tak může vzkvétat.

A co si ženy mohou vzájemně předat v tzv. ženských kruzích?

V ženských kruzích mohou sdílet zkušenosti, energii a dojít k poznání, že každá z nás je jedinečná součást celku. Ponořují se do tvorby a tvůrčí činnosti na jednom místě s ostatními ženami a stávají se po dobu setkání jedním organismem.

Věra Keilová, rozhovor v Meduňce, červenec 2014