7+1 barva duhy aneb rozplynutí se v ní

Pohádka pro dospělé o tom, jak jsme různí ve své osobnosti a stejní ve své podstatě.

V širém nebeském prostoru žilo osm sester. Jelikož tam žily od nepaměti a každý den si spolu hrály, neměly tušení, jak se sem dostaly. Byly krásné jako princezny a každá z nich si oblíbila jinou barvu šatů. Červenka milovala červené šaty, Modřenka modré, Fialenka fialové, Zelenka zelené, Žlutěnka žluté, Bělinka bílé, Černinka černé a osmá sestra Hvězdinka zase třpytivé. Když se ukládaly k spánku vytvářely na obloze duhu.

         Jedné noci se všem sestrám zdál živý sen. Tak živý, že si ho jasně pamatovaly i po probuzení. Když si ráno pročesávaly své dlouhé vlasy, všechny byly zamyšlené. Když si toho všimly, zeptaly se jedna druhé: „Co se stalo?“.

         Princezna Červenka odpověděla své sestře Zelence: „Nevím. Měla jsem zvláštní sen.“ „Tobě se taky něco zdálo?, zeptala se Červenka. „Ano! Měla jsem také podivný sen.“

         Žlutěnka řekla: „To je divné! Mně se zdál také zvláštní sen!“ A co se ti zdálo?“, ptaly se jednohlasně ostatní sestry. Červenka řekla: “Zdálo se mi, že pocházím z krásné duhy.“ „I mně se zdálo, že pocházím z duhy, že jsem ona, že jsem tady byla vždycky a jsem stará jako samotná duha“, křičela hlasitě Hvězdinka.

         Bělinka řekla: „Vy si snad děláte legraci! To já jsem musela mluvit ze spánku a vy jste mě slyšely, protože i já jsem měla sen, že pocházím z překrásné duhy!“

         Ostatní sestry se na sebe s úžasem podívaly a zvolaly: „Ach můj Otče, myslíte, že je naší matkou duha? Pocházíme z duhy? Ale vždyť vypadáme každá jinak! Která z nás se nejvíc podobá duze?“

         Dívky byly tak vzrušené, že mezi sebou začaly soutěžit.

         Jemná, romanticky pastelová Modřenka tvrdila: „Cítím, že já jsem nejvíc jako duha. Jen se na mě podívejte. Jsem křehká a citlivá jako duha.“

Elegantní Červenka namítla: „Ne, ne, jen se pořádně zamyslete – já jsem jako duha. Pracovitá a zodpovědná! Já musím být duha!

V tom krásná, okázalá a sebejistá Fialenka řekla: „Kdepak, duha je vznešená, a to jsem já.“

„Ne, ne!“, ozvala se energetická a cílevědomá Žlutěnka, to já jsem duha, to já mám tolik energie jako duha!“

„Tak dost, sestry, nehádejte se, jinak odejdu. Neb duha můžu být jen já Bělinka, v mé klidné hlubině se nachází všechny barvy duhy!“

„Ha, ha, ha, mýlíš se sestro, hlubina je černá a tajemná, stejně jako já Černinka. To já jsem duha. Jednině z černé hlubiny se může projevit duha.“

„Všechny máte pravdu, milé sestřičky, ale konečnou pravdu mám já, zazářila Hvězdinka. Stačí otevřít srdce a podívat se vnitřním zrakem! Co vidíte? Barevný třpyt! To jsem já! Já jsem nejvíc jako duha!“

„Jak jen bychom vyzkoušely, která z nás se nejvíce podobá duze?“, zeptaly se vzrušeně jedním hlasem. „Jediná možnost je, se do duhy plně ponořit.“

„Byly to hravé bytosti a každá chtěla vstoupit do duhy jako první. A tak si vzaly svůj dlouhý vlas a jeho délka rozhodla. Jako první šla na průzkum odvážná Žlutěnka. Uměla dobře skákat do výšky, takže skočila tak vysoko, že skoro nebyla vidět, a pak když byla přímo nad duhou, skočila do ní. Hop! A bylo to.

Ostatní sestry čekaly. „Co tam dělá tak dlouho?, ptala se netrpělivě elegantní Červenka. „Už chci jít, teď už jsem měla skákat já! Kde je? Proč jí to tak dlouho trvá?

Nakonec řekla: „Už nevydržím čekat: Musím se jít za ní podívat, zda se jí něco nestalo. Pokud se mezitím vrátí, řekněte jí, že jsem šla za ní.“

A vydala se k duze, i ve svých nádherných šatech a klobouku. Elegantně kráčela po duhové krajině, ale po každém kroku mizela ta část jejího těla, která se dotkla duhy: krásně tvarované nohy, ruce a nakonec hlava. Červenka se pomalu rozpouštěla, až zůstal na obzoru jen výrazný klobouk a pak – hup! – a klobouk byl pryč.

         Postupně se v duze ztratila i Zelinka, Fialenka, Bělinka a dokonce i Černinka!

         Žádná z nich se nevracela a Hvězdinka si pomyslela: „ Tak teď nevím, jestli se mi ta hra vůbec líbí! Jak dlouho jim to bude ještě trvat? Půjdu si zahrát na harfu, jak se zdá, sestry se jen tak rychle nevrátí.“

         Uplynul den, uplynula noc a Hvězdinka hrála a hrála. Krásnou hudbou oslňovavala měsíc i celou galaxii. Ani si nevšimla, že jednotlivé tóny, jež vytvářely odstíny všech barev si braly její drobné prsty, jemné ruce, pak celé nohy a boky. A fíííííí! – nakonec si vzaly i její zářící oči.

         Nakonec tam nezůstal nikdo, kdo by rozsoudil, která z osmi sester se nejvíc podobá duze.

P.S. Duha v tomto příběhu představuje symbol Jednoty v pestrosti projevu a odlišnosti lidí. Vnímat krásu všech kolem nás je umění, které je v nás.

O umění vnímání vnitřní krásy – naší podstaty, pojednává transformační
e-kniha Umění vnímání vnitřní krásy, která mimo jiné obsahuje techniky a meditační cvičení k rozšíření vědomí a uvědomění si „duhy“, projevu v nekonečném prostoru našeho Já, které se nerodí ani neumírá.

Sylva Hankeová, 15.3.2019